Příběh běžce - Petr Machara: Bál jsem se o život, tak jsem začal běhat! Dýchací přístroj na noc mi ale zůstal.
Petr Machara, milovník dobrého jídla a pohody, nyní spokojený běžec, který si dal 4 kilometry na Karlštejně a 11 kilometrů na Klínovci a Jizerské. Skoro byste nepoznali, že tento sportovec ještě před rokem vážil 128 kg a bál se o vlastní život. Trvalé následky obezity mu sice zůstaly, ale hecnul sám sebe a díky průvodkyni z Proměn změnil svůj vlastní životní styl a zachránil si život.
Nazývám rok 2024 svým “běžeckým rokem”, protože kromě překonání trailů na Běhej lesy jsem si dal i pár dalších závodů. Ostatně, tady za pracovním stolem mi hrdě visí všechny medaile…Jo, Klínovec, to byl mazec, docela mi vyrazil dech, opravdu horskej závod. Jednoznačně a bez váhání označuju Klínovec za svůj zatím nejtěžší závod, ale zároveň další milník, který jsem mohl překonat a zbourat! Negativních pocitů bylo v průběhu sice hodně, ale zároveň tam byla jedna důležitá myšlenka: “Tak přece mě odsud nikdo nepotáhne!” Ale dělám to pro zdraví a zábavu, mužskou hrdost nechávám stranou.
Vezmu to teda ale od začátku, takže se vrátíme o rok a kousek zpátky. Doma mám ženu, malou dceru a spokojený život. Občas se ke spokojenosti přidá trochu stresu v práci, grilovačka, vaření, pohoda na gauči, relax a moc pohybu na programu tak není. No a najednou vážím 128 kg a doktoři mi kladou na srdce, že bych měl něco dělat, protože taková obezita už ohrožuje zdraví! No a nejen zdraví, já se nedokázal ani ohnout a zavázat si tkaničky. Nechtěl jsem být pro dcerku děda, ale táta! To naštěstí teď už říkám jako 94kilový aktivní sportovec, který si dokáže hlídat jídelníček a proměnil jsem svůj životní styl na zdravý a akční.
Hlavním důvodem změny byl strach. Mám zúženou průdušnici, kdybych se sebou něco začal dělat dřív, nemusel bych třeba teď mít dýchací přístroj na spaní… Obezita je mor a přichází pomalu, neťuká, neklepe, není ji vidět a slyšet a najednou je pro vás těžké vyjít kopec a ujít s rodinou 5 kilometrů na procházce. Zároveň už mě to fakt omezovalo v běžných činnostech, třeba mi v práci spadla propiska na zem a normálně musel přijít 5minutový brainstorm, jak ji zvednu.
S během jsem koketoval už před Proměnou, ale pro člověka 100+ kg je to dost nemožný, klušeš kilometr a konec (pokud to samozřejmě nejsou svaly). A ani to není vlastně moc vhodný a zdravý. No a tak postupně přišly Proměny...
Ke zdravému životnímu stylu mě přivedla vlastně manželka, která se znala s Renátou Dufkovou z Proměn. Stačilo říct Renče problém, svou vizi a už jsme společně odstartovali běh na dlouhou trať, který se ale ukázal jako efektivní! Průvodkyně Renča vede program Fit Sever, jehož účastníci jsou přihlášeni do Proměn roku. To je samozřejmě může motivovat v dalších výkonech a vůli vydržet!
Pohyb, ale také jídelníček. Dříve jsem dokázal spořádat vše, co mi přišlo pod ruku. Nejen jako labužník a milovník jídla, ale také v jedení všemožných pochutin na čas. Nezdravé množství v kombinaci s nezdravou rychlostí a frekvencí jídla udělal své. Nyní už vážně divím, jak jsem vůbec mohl takhle fungovat. Vzpomínám si moc dobře, že i když mě někdo z rodiny upozornil na rostoucí váhu, mávl jsem rukou a úplně to nemělo vliv. Vždycky jsem si to omluvil, ať už to byla připomínka táty nebo manželky.
Zároveň uznávám, že jsem neměl návyk správného stravování a pohybu odmala, protože po rozvodu rodičů jsem měl dětství divoké a ošklivé. Sport šel tehdy stranou, protože priority byly jiné. Až v 16 letech mě dovedly koníčky k historickému šermu a takewondu. Jakmile ale přišla sedavá práce, tak jsem prostě vykynul…nedostatek pohybu s nárazovým jedením byla vražedná kombinace pro metabolismus i tělo.
Možná to bude malicherný, ale měl jsem takové 3 vnitřní cíle, když přišel ten zlom a rozhodnutí zhubnout. První cíl bylo zdraví, chtěl jsem být táta pro rodinu a manžel doma, ne další dítě, o které je potřeba se starat. Za druhé jsem tehdy dostal mylnou informaci, že kdybych se srovnal s váhou, tak by mi mohli dát jiný a komfortnější dýchací přístroj na spaní, takže to byla motivace, že zamakám a budu mít komfortnější spánek. To bohužel neklaplo, ale vlastně jsem rád, protože mě to nakoplo! A třetí byla soutěživost “Hele je tu program, zkusíme, jestli se nedostaneš do Proměny roku”, což se povedlo. Ale celkovou a největší motivací bylo SUNDAT TO, prostě jsem prozřel a viděl jsem tabulku z InBody a ježišmarja, takovýho útrobního tuku! To mě může zabít. Nejtěžší byl první týden, čtrnáct dní, pak už člověk jede v takový flow a jde to. Krizovku jsem měl akorát 3. den, kdy jsme začali aplikovat program, to se začalo najíždět na 1:1 dietu, kdy se ti zásadně změní porce a žaludek má docela křeče. Měl jsem pak už pocit, že půjdu kolem futer a rozkoušu je, ale dal jsem to! A pak to byla pohoda, vezmeš si láhev s vodou a hlad přejde.
V programu máš vlastně možnost, že buď si upravíš jenom jídelníček nebo pokud chceš na větší dietu, tak máš pak různý kroky a intenzitu. Samozřejmě je pak doporučeno mít nějaký pohyb. Renča nebo kdokoliv z Proměn ti nic neurčuje, je spíš takový průvodce nebo parťák, který tě upozorní. Je to člověk, který ti nabídne možnosti, ale nic ti nenutí. Což je super, je to tvoje rozhodnutí a o to je to silnější. Zároveň, pokud jsi komplikovaný případ, tak je schopná ti všechno ušít a poradit ti na míru. Je super, že to je face to face a ne podle osnovy. Prostě podle individuálních potřeb.
Proměna stále probíhá. Dieta je sprostý slovo. Správně je to změna životního stylu a já se cejtím o hodně líp. Sice jsem měl skok zpátky na 100 kg, ale vím, kde byla chyba a prostě jít ze 128 kg na 94 kg je super. Už si uvědomuju, co jím a kdy to jím. Časem bych se chtěl dostat na master cíl (je teda hodně daleko), že budu vědět, co se stane, když si dám teď tuhle 80gramovou tyčinku, tak mi to udělá to a to, a třeba mě to nakopne nebo mě to naopak rozhodí. Teď standardně jím po 4 hodinách, rodina se zároveň přizpůsobila a vaříme podle toho. Takže pozitivní vliv to má na celou rodinu. Najednou jsme všichni aktivní! A já se teď cítím šťastnější, výbušnější, mám víc energie a je to super.
Ale zpátky k závodům. Už jsem běžel i závod se startovním polem 28 000 závodníků v Drážďanech. Co se týče povrchu, tak jsem si zvykl na asfalt…Ideální je pro mě asfaltka v lese, radši běhám na silnici, ale zároveň se ve vedru radši schovám ve stínu. Takže Jizerská je pro mě docela ideální. Ale můj “panenský” závod byl Karlštejn, tam mě běžecké závody nadchly…jinak bych si dál běhal jen sám pro sebe. Svůj pokrok nesdílím ani nikam na sítě, nepotřebuju si nic dokazovat, běh mě prostě drží v pohybu, a tak si držím váhu. Dříve jsem to dělal, ale pak jsem si všiml, že existují ještě horší nebo jak to říct, více wow příběhy a řekl jsem si, že to přece dělám jenom sám pro sebe, tak jsem přestal. Ale příští rok bych si chtěl srovnat časy, samozřejmě používám hodinky a chtěl bych vědět, jestli a jak jsem se posunul na stejných trasách. To je můj cíl minimálně na dva roky a chci na sobě makat. Ale jinak je cílem hlavně ta cesta, prodloužit si život, protože si myslím, že každé kilo ti bere měsíc života minimálně.
A rada pro ostatní snaživce, kteří chtějí něco udělat se svou váhou? Najít si kvalitního poradce a zdroj informací, říkat své proměně životní styl a ne dieta, protože ta ti jednou skončí. A uvědomit si, že to dělají jen a jen pro sebe, pro nikoho jinýho. Já jsem začal minutu po dvanáctý, mně už zůstal trvalý následek…ale třeba nemusel, kdybych začal dřív. Takže důležité je začít!
Petře, přejeme hodně naběhaných kilometrů a aktivních dní. Je boží, že lesní závody mohou být součástí motivace pro změnu životního stylu. Těšíme se zase v lese!