Želnavský smyk – stavba, která zachránila Schwarzenberský plavební kanál, je zpět

 Želnavský, často nazývaný také jako Hefenkriegský smyk, je 3,8 km dlouhé historické vodní dílo vybudované po zřízení překladiště v Želnavě v roce 1887. Spojovalo tento tehdy nově zřízený strategický logistický bod pro dopravu šumavského dříví se Schwarzenberským plavebním kanálem v místě dnešní křižovatky Klápa na hranici národního parku. Želnavský smyk vedl z větší části podél plavební silnice Scheiterstrasse od Hefenkriegských skládek.

Stavba, která prodloužila šumavskou plavbu o osm desetiletí

Právě díky Želnavskému smyku si Schwarzenberský plavební kanál udržel svůj význam i po ukončení Vídeňské plavby na konci 19. století ve svém více než 22 kilometrů dlouhém úseku mezi Rasovkou a Světlou vodou nedaleko bavorských hranic. Umožňoval totiž transport dřeva z lesů k Vltavě, aby mohlo být umístěno na pražském či německém trhu. Po úpravách oblouků kanálů v daném úseku celý dopravní systém reagoval i na změnu poptávky na trhu z palivového dříví na stavební. Místo krátkých „polen“ umožňoval totiž plavit 19timetrové kulatiny a v části dokonce dříví v délce do 23 metrů délky. Pro plavení dlouhého dříví byl zapotřebí vyšší stav vody, min. cca 45 cm. Za tím účelem byly zřízeny tři plavební nádrže a nově upraveny vodní smyky na Jelením, Jezerním a Koňském potoce.

Hospodářský význam Želnavského smyku vzrostl  ještě více po roce 1892, kdy byla zprovozněna  železniční trať České Budějovice – Želnava. V Želnavě se tak pro tuzemský trh nakládalo dříví plavené jak po kanále, tak i po Vltavě. V roce 1911 došlo k prodloužení železnice přes Černý Kříž do Haidmühle v Bavorsku, kde se napojila na tamní dráhu, čímž se objevily nové obchodní možnosti v Německu.

Překladiště v Želnavě fungovalo až do roku 1926 především díky tvrdé ruční práci dělníků, stoupající objemy zakázek však již nebylo možné zvládat bez mechanizace a byl zde postaven jeřáb, který denně přeložil 600 kubíků a elevátor k vytahování dříví z kanálu.

Vojenské lesy provozovaly smyk osm let

Pro Vojenské lesy a statky ČR má Želnavský smyk o to větší historickou hodnotu, že osm let toto dílo samy provozovaly. Vodní cestu získal český stát v rámci Benešova vyvlastňovacího zákona „Lex Schwarzenberg“ a v roce 1953 jej s lesními pozemky na Šumavě převzaly Vojenské lesy a statky. V letech jeho provozu byl podnikem každoročně zpracováván plán plavby. Plavilo se zpravidla mezi 10. a 15. květnem a každé plavbě předcházely denní porady o veškerých přípravách. Určoval se režim vypouštění vody z nádrží do kanálu podle charakteru plaveného sortimentu.

V roce 1958 VLS provedly poslední významný zásah do soustavy plavebních kanálů, který si vyžádalo budování Lipenské přehrady. Kvůli zvednutí vodní hladiny u Vltavy bylo koncové překladiště přesunuto cca 1 km do míst, kde bylo do nedávné doby společně s dřevoskladem u Nové Pece. Kvůli změně cílového místa bylo na části smyku odstraněno opevnění koryta ze žulových desek, jež byly využity na novém úseku. Na překladiště byl přemístěn i historický jeřáb. Z nádraží byla vybudována nová železniční vlečka a zařízení na vyzvedávání plaveného dříví. Přeloženým smykem tak až 19 metrů dlouhé dříví mířilo z jednotlivých lesních správ VLS k Vltavě až do nástupu šedesátých let minulého století, kdy v přibližování dříví k železnici či regionálním odběratelům začala získávat navrch nákladní automobilová doprava.

V březnu toho roku jím Vojenské lesy a statky splavily posledních 2300 kubíků dříví. Také tuto poslední „ostrou“ provozní plavbu řídil kanálmistr Vojenských lesů Antonín Maschka, který je mezi šumavskými lesníky dodnes legendou. V době, kdy dirigoval tuto poslední plavbu na soustavě Schwarzenberského plavebního kanálu, mu bylo 61 let.

Mezi bývalými zaměstnanci z lesnické divize VLS  v Horní Plané, která hostí závod Běhej Lesy Boletice, stále existují pamětníci, jež ještě plavení na Želnavském smyku pamatují. Jedním z nich je například Jiří Flíček, bývalý hlavní inženýr divize, který odešel na penzi v roce 2018. Jeho otec na Nové Peci sloužil jako lesní správce ještě za Schwarzenbergů a pan Flíček jako malý chlapec společně s maminkou chodil při plavbách dříví vypomáhat „s bidlem.“

Obnova kanálu a smyku

Provoz se na Schwarzenberském plavebním kanálu i Želnavském smyku zastavil a vodní dopravní cesta upadla na desetiletí v zapomnění až do roku 1989, kdy Vojenské lesy a statky v souvislosti s 200. výročím výstavby investovaly společně s ministerstvem kultury do oprav kanálu a tunelu na Jeleních Vrších bezmála tři miliony Kč, což v té době byla významná investice. Po opravách, na kterých se významnou měrou podíleli zaměstnanci VLS z Horní Plané, kanál po osmadvaceti letech opět ožil v rámci ukázkového plavení dříví v úseku Jelení Vrchy – Rosenauerova kaple.

V devadesátých letech byl kanál pod patronátem VLS opravován brigádníky a v roce 1993 jej Vojenské lesy předaly Národnímu parku Šumava, který v obnově technické památky s využitím zdrojů ze strukturálních fondů nadále pokračoval.

Nyní se obnovy díky podpoře z programu Interreg dočkal také Želnavský smyk. Dílo spojující původní stavbu s Vltavou je rekonstruováno společně s posledním úsekem samotného kanálu. Součástí širšího projektu v tomto příhraničním regionu je také zpřístupnění přírodní lokality Bavorská niva na Rakouské straně.

Vedoucím partnerem této mezinárodní investiční akce jsou Vojenské lesy a statky ČR, projektovými partnery pak rakouská destinační agentura Tourismusverband Böhmerwald a Lesy České republiky, v jejichž lokalitách se nachází poslední neopravená část Schwarzenberského kanálu. Projekt je však realizován také v úzké součinnosti s Národním parkem Šumava.

Práce na obnově Želnavského smyku byly zahájeny v roce 2018 a dokončeny v srpnu letošního roku, na příští tok Vojenské lesy na obnovené památce chystají ukázkové plavení dříví. Více o  tomto projektu najdeš na https://www.vls.cz/cs/schwarzenbersky-plavebni-kanal-a-zelnavsky-smyk.