Běh „na Indiána“ jsme motivačně zakončovaly koupí rohlíku a láhve vína. Teď se chystáme na maraton

Mamka, skvělá, živá a milá osobnost. Paní učitelka, vychovatelka, bývalá trenérka basketu, který v dětství sama závodně také hrála. Sportovaly jsme spolu odmala. Výlety, kolo, vycházky, dobíhání autobusu - prostě taková všestrannost, která ani nesmrdí sportem. Brala mě do kolektivu, do kterého jsem se dostávala díky školním výletům, táborům a dalším akcím, do kterých byla mamka v roli paní učitelky nutně zapojena.

Od basketu přes sportovní vysokou školu jsem se dostala k aerobiku, jumpingu, stepům, chvilkové úchylce v podobě zumby i kangoorobicu. Pro někoho nepochopitelné, pro mě srdeční místo – tělocvična. Místo, kde se pojí pocit makat na tom samém, ve stejném rytmu, tempu a intenzitě. Dostat z lidí to nejvíc a posunout je chtě nechtě o laťku výš, tomu se jen tak něco nevyrovná. Předcvičuji už téměř 15 let a asi to není nejhorší, když na mě cvičenci a cvičenky stále chodí. I moje mamka, která "to" donedávna ještě ani nepovažovala za sport, postupem času nevynechala jedinou moji hodinu a stala se obrovskou motivací pro ostatní. Zkrátka chodící reklama k nezaplacení – nejzkušenější, nejvěrnější, zkrátka ta nej… 

Všechno bylo super, téměř denně jsme se v různém složení setkávali, smáli a společně cvičili a téměř nic nás netrápilo. A pak se to stalo. Přišel pan Covid. Vzal nám zábavu, společný čas, makání i tělocvičnu a tu zábavu a srandu v ní. Vzal nám všechno. Cítila jsem se, jako když dítěti zbouráte domeček z karet! Z nouze jsem začala natáčet online videa, ale zjistila jsem, že to mi tu interakci fakt nenahradí. Neuspokojovalo mě to. Tak jsme zkusili cvičit skupinově venku, což bylo fajn dokud nepadla tma a nezačala být velká zima. Bojovali jsme a když se na to zpětně podívám, tak vidím, jak jsme byli vážně stateční. No, měli jsme společný cíl a vzájemně jsme se podporovali. Ale postupem času nebylo reálné se scházet. Vyřešila jsem to koupí nových kolečkových bruslí a začala brázdit stezku podél Vltavy. Jenže než úplně vybijete měsíce plně nevybitou cvičitelku aerobiku, to sjedete kolečka dvakrát a ještě je to časově tak náročné, až se to stane nereálným. A tak jsem narazila na další slepou uličku…

Začala jsem cítit hluboký vnitřní neklid. Zprávy v televizi byly stále negativnější. Přicházela panika i strach z budoucnosti. I tělo už začalo vysílat negativní signály. A tak jsem vzala svou "nej" za ruku a vyšly jsme do ulic. Začaly jsme s mamkou Irčou chodit na dlouhé procházky, a to za každého počasí. Dlouho nás to ale nebavilo, a tak jsme hledaly inspiraci u přátel. Jak to sakra řeší ostatní?

Já jsem zkusila vyměnit brusle za tenisky a vyběhla "na Indiána". Bylo to šíleně pomalé a nepopsatelně nudné oproti bruslení! Nebavilo mě to. Ale byla to má jediná šance! Na kulatou cvičitelku nikdo chodit nebude, že jo… Zakousla jsem se a vystoupila z komfortní zóny snad při každém pomyšlení na tu zvláštní aktivitu zvanou běh. Opravdu jsem se musela hodně nutit a bylo to jen o přemáhání a o tom, že prostě musím. Rozhodně ale ne o radosti.

Pak nás naštěstí zachránila jedna naše společná kamarádka, která už běhala dlouho před příchodem Covidu. Měly jsme ji celou dobu za blázna. Koupila nám běžecké čelenky a poprvé nás společně vyvenčila a zamilovaně nám o běhu i závodech vyprávěla! Naštěstí jiskra přeskočila a další „běžíky” jsme si už plánovaly s mamkou samy. Motivačně končily vždy u supermarketu, kde jsme si vždy koupily rohlíky k večeři a lahvinku vína na posilněnou. Tradiční nákup pro dobrou náladu. Z obojího se časem stal denní rituál a časem i pocit z běhu přecházel do dobré nálady. Vyzkoušely jsme i virtuální běhy a s příchodem první medaile do schránky zase po dlouhé době měly čím krmit facebookové profily. Mamce se podařilo shodit pár kilo a všechno to začalo být zase veselejší. Křečovité úsměvy začaly povolovat.

Pak se konečně brány sportu otevřely a my se rozběhly vstříc skutečným závodům! Vyzkoušely jsme ty v okolí a měly radost, že jsme vůbec doběhly! Pak se k tomu přidal občasný osobáček, nějaká bedna a množství obdivných komentářů směrem k Irenčiným výkonům… Motivace vzrůstala a cíle se zvyšovaly! A my? My běhaly i doma dál a objevovaly stále nové a nové cestičky a zákoutí v okolí našeho domu.

A já? Najednou jsem se nemohla ničeho vzdát. Zkombinovat práci, předcvičování a běh, to dalo skutečně zabrat a někdy nezbylo než vstávat po čtvrté hodině a běhat před šestou ranní nebo o víkendech. Ale znáte to, když se chce… Dřív nepředstavitelně náročný běh po rovině se stal denním chlebem, a tak jsme po očku začaly pokukovat po závodech v tom „křivém” lese! Kopce se staly rázem výzvou a závody Běhej lesy ideálním prostředím pro nové, terénní závody. 

Dnes už se díváte na dvě osoby zcela pohlcené závodní atmosférou, které mají běh i závody jako svou drogu! Už při příchodu na závod nás na registraci vítají jako známou dvojku.  A my si vybíráme závody, kde vládne klidné, harmonické a nekonfliktní prostředí. Být obklopeny hromadou milých lidí a každým novým závodem si otevírat možnosti nových přátelských setkání i jiných seznámení, to je to kouzlo, které stmeluje běžeckou komunitu!

A závody Běhej lesy? Ty promítají navíc zdravou spolupráci s dětmi, úctu a obdiv ke stáří i pokoru k závodění. Je zde vidět i zájem a ohleduplnost, jsou slyšet hřejivá slova útěchy, zároveň je k vidění i zdravá drzost, soutěživost a radost z vítězství…

Benefitů běhu i závodění vnímám skutečně mnoho. My, správné ženy, kladně hodnotíme skutečnost, že nemusíme vařit a na závodech nebo v blízkém okolí se vždy bez výčitek můžeme odměnit něčím dobrým. A vždy navštívíme zajímavá místa a kulturně se obohatíme. V neposlední řadě i to, že  si  uděláme fotky se známými sportovními i televizními osobnostmi. 

A ten pocit v cíli po boku mamky? K nezaplacení! Pokaždé, když ve zdraví protne cílovou čáru, ať už s větším, jindy s menším úsměvem, mám velkou radost a jsem na ni ohromně pyšná! Ostatně k 70. narozeninám jsem jí nadělila dárek ve formě maratonu. Dcera k nezaplacení, co říkáte?

Buď i ty jako Ivana a Irena Moosovy, nehledej běžeckého parťáka daleko! Vydej se na trať kratšího nebo delšího závodu třeba v Brdech, nebo v jiných lesích a Běhej lesy jako ony!